Provázání s lhůtami a procesy stanovnými v čláku 7

Články 7 a 8 tvoří funkční dvojici:

čl. 7 říká „jak a do kdy“ má být povolovací řízení vedeno (max. lhůty, digitalizace, jednotnost postupů);
čl. 8 říká „co když se to nestane“ – tedy stanoví rámec, ve kterém musí členské státy nastavit následky nečinnosti.

Odborné výklady to shrnují tak, že bez článku 8 by článek 7 mohl skončit jen jako „soft law“, které správní orgány v praxi obejdou pomalostí. Čl. 8 naopak nutí stát:

promítnout lhůty z čl. 7 do závazných vnitrostátních předpisů,
ke každé z těchto lhůt (zejména k 4měsíční max. lhůtě pro rozhodnutí) přiřadit konkrétní právní následky, které jsou srozumitelné a vymáhatelné,
a zároveň zajistit, aby tyto následky byly v souladu s ústavními zásadami a ochranou veřejných zájmů, ale přesto dostatečně „tvrdé“ na to, aby se lhůty skutečně dodržovaly.